Zde naleznete několik mých oblíbených a šťavnatých veršů od J.H.KRCHOVSKÉHO!!!



tree


MÁ DUŠE JE JAKO PERPETUUM MOBILE
žije a umírá krmena ničím
dokonale se zničím
rozkrájím se na motorové pile

Dneska je Štědrý den
postavil jsem si betlémské jesle
usínám, jde na mne sen
usínám, houpu se v elektrickém křesle

*
NĚKDY NA TEBE MYSLÍM
když v podzimních ránech
plazím se vlhkým listím
po hrobkách na Olšanech

Občas tě i potkám
když se tvůj obraz nerozdvojí
směješ se mrtvým fotkám
všem, jenom ne té mojí

Jednou ti vyznám lásku
a budeš-li mít zájem
pozvu tě na procházku
urnovým hájem

Zatím mne však drtí
skutečnost tíživá
že ač nejsi po smrti
nejsi živá!

*
S PRONIKAVÝM ZVUKEM
kdosi přejel nožem
po hrdle sklenice
a můry, naoko mrtvé
náhle spadaly na zem
jako by se blížil netopýr...
bojím se světel
studených světel
výbojkových zářivek...
přál bych si být netopýrem
umět tak zpívat
pronikavým ultrazvukem
aby zářivky
strachem praskaly
a padaly na zem
ve strachu, že se blížím já...
přál bych si být velikým
černým, skleněným netopýrem...

*
ACH TO JARO!
strašná vůně
s nekonečným smradem...
-tahá mi to plíce z pusy
omotává větví
drtí mne to, dáví, dusí
a přetíná ve dví...
ta hrůza a nostalgie
po předsmutku polapení!
jak když kanec v listí ryje
strkám rypák do lupení
-duše vyje, štěká, stůně...
ach ten smrad a jeho vůně
nekonečno brání nasát...
ozývá se ze mě řvaní
jak z porodny prasat

*
BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO...
Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

...Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou...

Slyším však hrobníka: - Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte domů!
...poslušně odcházím, - proboha, ale kam?!
-vracím se k aleji hřbitovních stromů

*
JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ
jsem chladný popel bez urny
a průvan, přizrak nestvůrny
mne rozfoukává po místnosti
- a kde jsi ty? Tvá ruka, kde je?!
jen tichý vzdech se ozval tmou
jsem popel, jenž už nezahřeje
tvou rukou větrem rozvátou

*
VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ KLÍŠŤATA
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

*
DůM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DůM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně

*
RÁNO, ČI VEČER? NEVÍM...STÁLE ZA SOUMRAKU
hluboko na dně moře v potopeném vraku
pod neprodyšným nebem sevřen klenbou ledu
sám v sobě, nebo naopak, říct nedovedu

Proč tohle snášet?! Což mne k tomu někdo nutí?
sám - jeden v druhém, v prvném druhý - do zblbnutí
v jediném těle dusíme se hrůzou oba
v napjaté kůži vesmírného klaustrofoba

*
PO SCHODECH VZHůRU TMOU...
Po schodech vzhůru tmou sem kdosi kradmým krokem jde
odmyká, vchází, vyčkává...Je tady. Ale kde?!
namáhám oči šátraje kol sebe ve tmě tmoucí
Je tady někdo?! Ticho...Jen své srdce slyším tlouci

*
S OČIMA V SLOUP...
S očima v sloup ulehla naznak, překvapena:"-Teď?"
(pár dalších, věcných úkonů - to byla moje odpověď)
"-Alespoň rozsviť! Mám strach ze tmy! Prosím, ve tmě ne!"
Ach, nač ten strach, nikdo tu není. Nikdo včetně mne...

*
JE ŠŤASTNEN TEN, KDO V BLUDU ŽIJE
a nedozví se ani v stáří
že svět se točí kolem pyje
a místo slunce kunda září

***